Rod Kyšů

02.03.2013 13:34
Příjmení Kyša není u nás příliš obvyklé. Podle statistik žije v České republice pouze 112 nositelů příjmení Kyša/Kyšová. Ve starších dokumentech se příjmení psalo s měkkým I. Teprve na konci 19. století došlo k úpravě v souladu s českými pravidly. Příjmení pochází ze srbštiny, kde znamená déšť. V srbsku má také údajně rod své kořeny. Podle pověstí prý z vlasti uprchli při nějakých nepokojích, možná dokonce i válce a našli útočiště právě zde na Moravě.
 
 
Generace 1 a 2
František (1) Kyša byl synem Kašpara Kyši domkaře v Nechvalíně a jeho ženy Marie roz. Vaňkové. Narodil se 15.8.1863 v Bohuslavicích u Kyjova. Později rodina žila v Nechvalíně. č.p. 56. V dětsví navštěvoval školu a naučil se číst i psát. Zamiloval se do Marie Doubravové ze Snovídek. Antikoncepce tehdy ještě neexistovala, tak se roku 1885 pár dní před Vánocemi z té lásky narodila holčička Bernardina. Jelikož ještě ani jeden z nich nebyl podle tehdejších předpisů plnoletý a zřejmě i z finančích důvodů museli se svatbou ještě nějaký čas počkat. Naštěstí už k další "nehodě" nedošlo. František se s Marií Doubravovou oženil až 5 let po narození jejich dcerky - 2.6.1890 ve Snovídkách. Tímto sňatkem zároveň legitimoval svou nemanželskou dceru Bernardinu. Oddal je Nemotický farář Augustin Novotný a za svědky jim byli Baltazar Masařík, domkař ze Snovídek a Antonín Stehlík čtvrtník též ze Snovídek. Po svatbě hospodařil se svou ženou Marií na chalupě č.p. 83 ve Snovídkách. K chalupě patřila i nějaká pole, která byla zdrojem obživy pro rychle se rozrůstající rodinu. V zimě si potom František (1) přivydělával jako dřevorubec. Měli se co ohánět aby se uživili, ale časem jejich hospodářství zahrnovalo krávu, jalovici, selátko na výkrm, několik slepic a jinou drůbež. Kromě Bernardiny měli ještě dalších 6 dětí: Josefa (*1891), Marii (*1895), Terezii (*1897), Františka (2) (*1898), Františku (*1904) a Josefu (*1911). Kromě Terezie, která zemřela v ten samý den, co se narodila, se všechny ostatní děti dožily dospělosti a založily své vlastní rodiny.
 
Generace 3
Jejich syn František (2) Kyša se narodil ve Snovídkách č. 83 dne 12. září 1898. Na svět mu pomáhala porodní bába Anežka Václavková z Nemotic č. 85. O dva dny později byl dle římskokatolického obřadu pokřtěn farářem Josefem Loukotou. Za kmotry mu byli Josef Havránek, domkař ze Snovídek a jeho žena Josefa. Chodil do školy a naučil se číst, psát i počítat.
 
Na sklonku 1. světové války byl odveden do Rakousko-uherské armády. Bylo mu prý tehdy pouhých 17 let (tedy asi v roce 1916). Jeho otec ho k odvodu doprovázel a snažil se přesvědčit odvodovou komisi, aby místo syna vzali na vojnu jeho. Ale komise byla neoblomná a málem odvedli i Františka (1) staršího. Byl zařazen ke 14. zemskému polnímu pluku v hodnosti vojína. Po odvodu následoval základní výcvik v Brně a teprve potom odjezd na Italskou frontu. Časem doplním i nějaké detaily z vojenského života. 14.6.1918 byl zajat v Nocolo Juřica, tedy na samém sklonku války. Jak to bylo přesně se už nikdy nedozvíme, ale je možné, že se dobrovolně vzdal stejně jako spousta jiných Čechů bojujících na frontě. Podle záznamů z internetové databáze legionářů byl o pár týdnů později (1.7.1918) ve Folignu přijat do československých legií. Ovšem na dokladu z jeho pozůstalosti je potvrzení, že služba v legiích se mu počítá od data přihlášení tj. 31.8.1918 do 31.12.1919. Jak mohl být přijat dříve než se přihlásil? Jako datum ukončení služby je však také uveden 2.4.1920 a 28.5.1921. A pro úplné dovršení zmatků se mu služba v legiích počítá 4 roky a 3 měsíce, ale ať počítám, jak počítám, tak mi vychází maximálně necelý 3 roky. Takže jak to vlastně je?
 
Ale opusťme dohady nad nepřesnými daty. V rakousko-uherské armádě sloužil u 14.zem.p.pl. v hodnosti vojín. S tímto plukem bojoval na italské frontě, kde byl zajat. Přihlásil se do legií a byl zařazen opět v hodnosti vojína k 39. polnímu pluku. Právě tento pluk kromě jiného doprovázel prezidenta T.G. Masaryka při návratu do vlasti a zajišťoval jeho ochranu.
 
Po návratu z 1. světové války pracoval na železnici v Nemoticích jako brzdič. Se svojí budoucí ženou Marií Vaněčkovou se seznámil v Praze., kde sloužila. Pocházela z českomoravské vysočiny - konkrétně z Dehtářů. Vzali se asi roku 1922. Po svatbě žili u nádraží v Nemoticích č.p. 89. Zde se jim také narodily obě jejich dcery - starší Drahomíra (*31.10.1924) a mladší Miluše (*27.11.1926). Po narození druhé dcery se rodina přestěhovala do Snovídek odkud František (2) pocházel a měl zde svoji rodinu.
 
Později František Kyša povýšil na vlakvedoucího a musel dojíždět na nádraží do Brna, odkud vlaky vyjížděli. Cestování do Brna a zpět bylo náročné a tak se asi roku 1933 rozhodl i s celou rodinou přestěhovat. Koupili si malý domeček v Brně - Židenicích v Habermannově ulici č.p. 21. Od r. 1942 nesla ulice název U lázní, v roce 1946 dostala zpět svůj původní název Habermannova a od roku 1950 ji známe pod názvem Bubeníčkova. Domeček dnes již neexistuje, protože musel ustoupit obchvatu - stával v místě dnešního podchodu nedaleko smyčky Stará Osada. Tatínek tedy chodil do práce a maminka se starala o domácnost a hospodářství jak bylo tehdy zvykem. Měli malé hospodářství - nějaké kozy, králíky, drůbež. Jako zaměstnanec dráhy měl František (2) pronajaté drážní pozemky (dnešní ulice Masná), kde měli zahradu. Také měl propachtované různé náspy pod tratí, které sekl a sušil si seno. Přišla válka. Samozřejmě, že se rodina musela hodně uskromnit, ale jinak se jejich život příliš nezměnil. František dál pracoval u železnice. Ovšem doba byla přece jen zlá: Jednoho letního dne si František sušil seno na propachtovaných pozemcích blízko dráhy. Aby ušetřil boty, chodil bos a botky si schoval do jedné kupky sena. Co čert nechtěl, jiskra z projíždějícího vlaku odlétla přímo do té kupky a botky shořely. Za války to byla dost velká tragédie, protože sehnat nové nebylo jen tak - všechno bylo na příděl. Na sklonku války spojenci bombardovali Brno, zvláště pak Židenice a nejbližší okolí kvůli blízké zbrojovce. První z náletů nikdo nečekal. Letecké poplachy byly tak časté a nikdy se nic nedělo, že se lidé přestali schovávat do krytů. Spíš naopak, chodili se na letadla dívat. Ale v srpnu 1944 to bylo jinak. Krátce před polednem anglo-americká letadla shazovala bomby a ty přinesly smrt několika destítkám lidí. Snad každý, kdo tu dobu zažil měl mezi přáteli, či známými někoho, kdo při náletu zahynul. I materiální škody byly značného rozsahu, jak dokládají mnohé dobové fotografie. Rodina Františka Kyši měla poměrně štěstí. Nikomu se při náletech nic nestalo. Ale jejich domeček byl stejně jako většina jiných v Židenicích poměrně dost poničen. Přesto však zůstal stát a rodina si jej po válce opravila a dál v něm mohla bydlet.
 
Sokolovna Židenice
Takto např. dopadla Sokolovna na Gajdošově ulici (cca150 m od domu Kyšů)
 
Poválečné osudy rodiny mi nejsou známy. Nejspíše žili běžným životem tehdejších lidí. V roce 1963 František (2) Kyša ovdověl. Na sklonku života byl už dost nemocný a potřeboval stálou péči, proto byl umístěn do LDN-ky. Zemřel v den svých 80. narozenin, tedy 12.9.1978 v Bohunicích. Pohřben je spolu se svou ženou na hřbitově v Židenicích.
 
Generace 4
Kyšová Drahomíra
Starší z jejich dcer je moje babička. Narodila se 31.10.1924 v Nemoticích č.p. 89. Na svět jí pomáhala porodní bába Františka Roštínská z Nemotic. Pokřtěna byla farářem Josefem Lakotou docela netradičně až dva týdny po narození 15.11.1924 jako Drahomíra Marie. Kmotry jí byli její strýc Alois Vaněček z Prahy se svou ženou Marií. Do školy začala chodit ve Snovídkách, kam se její rodiče přestěhovali. Když její otec povýšil na vlakvedoucího, rodina byla nucena přesídlit do Brna, aby to měl blíže do práce. Zde chodila do školy na Kuldově ulici. Na prázdniny jezdily dívky i s maminkou k babičce a dědečkovi do Dehtářů. Prarodiče měli velké hospodářství a ony tam pomáhaly při žních. Rovněž navštěvovaly stařenku a stařečka Kyšovy ve Snovídkách. Pravidelně tam jezdily každý rok, když byla v nedalekých Nemoticích pouť. Stařeček se stařenkou (jak se v té oblasti dodnes říkává prarodičům) byli velmi chudí lidé. Jejich chaloupka měla jen dvě místnosti a v kuchyni nebyla žádná podlaha, jen udusaná hlína.
 
Draha školu příliš v lásce neměla, přesto se však dobře učila, a tak od září 1936 pokračovala ve studiu na gymnáziu na Křenové ulici. Během jejího studia se název gymnázia několikrát změnil. Válečná léta se podepsala i na školství. Ve školním roce 38/39 se počet studentů značně snížil. Nejprve v říjnu skončili někteří dojíždějící studenti, z nichž se přes noc stali občané III. říše. Následoval odchod všech neárijských studentů v březnu 1939. Jen pár dní poté budovu zabírá Schutzpolizei. Několik tříd včetně té, kam chodila babička Draha, se stěhovalo na Táborskou, další do Husovic a některé přechodně do budovy na Čechyňské ulici. Po nástupu Reinharda Haidrycha do úřadu říškého protektora v září 1941 bylo v Brně vyhlášeno stanné právo. Rozsáhlé zatýkání se nevyhne ani gymnáziálnímu profesorskému sboru. Ředitel gymnázia Littoch je zatčen přímo na půdě školy v ředitelně. Pár dní po něm i další profesoři a všichni končí v Mauthausenu. Všechny tyto události musely nutně ovlivňovat i studenty gymnázia. Ve školním roce 42/43 už se téměř vůbec neučí. Za dozoru Německých inspektorů studenti i profesoři zajišťují výživu.: Sklízejí brambory, vykládají vagóny, pracují ve skladištích. První žáci jsou odesíláni na nucené práce do Říše. Ve škole se nacvičují poplachy, zatemňují okna a zkoušejí sirény. Znalosti nejsou příliš důležité a známky se píší podle nařízení: "na jedničku smějí dosáhnout jen 2 žáci ze třídy". Následuje příkaz vyřadit 30 % studentů. Bohužel babička Draha byla mezi nimi.
 
Následně byla totálně nasazená do strojíren v Adamově. Zde musela od 16.3.1943. pracovat pro Němce. Každý den odjížděla v 5 hodin ráno vlakem. Pracovní doba byla od 6 do 16 hodin. Hygienické podmínky byly otřesné, ale závodní jídelna fungovala. Od 30.11.1943 byla přeložena do Líšně, kde byla postavená nová továrna na letadla Flugmotorenwerken Ostmark. Chodila pěšky, protože z domova neměla žádné spojení. Pracovala na směny, jídlo si musela nosit z domu, protože tam nebyla jídelna ani kantýna. Pracovala zde až do konce války, přestože dostala asi 3x předvolání do "Reichu". Ale protože pracovala v oddělení pro válku důležitém, byla vždy spolu s ostatními pracovníky vyreklamována. Tato fabrika byla jedním z cílů spojeneckého náletu v srpnu 1944. Drahomíra však měla štěstí. V den náletu měla odpolední směnu a právě když Židenice a přilehlé okolí zasypávaly bomby, byla i s maminkou, která ji doprovázela, někde v kopcích Na Vinohradech. I když byly obě v relativním bezpečí, zvuky výbuchů byly nepříjemné a ony se obávaly o osudy zbytku rodiny.
 
Ještě během studií na gymnáziu poznala svého budoucího muže. Stalo se to v zimě. Za války bylo uhlí nedostatkovým zbožím a tak bývaly často uhelné prázdniny. Žáci a studenti si chodili do školy jen pro úkoly. A jako většina dětí a mladých se ve volném čase bavili. Babička Draha chodívala bruslit. To byla tehdy velká móda mezi mládeží. Tehdejší bruslení bylo jiné než dnes. Byla to taková taneční zábava na ledě. Hrála hudba a na bruslích se tančilo. Z dnešního pohledu se to zdá být romantické. No a na jednom takovém bruslení ji k tanci vyzval můj děda Vladimír Hradil. Vzali se až když Draha byla ve druhém měsíci těhotenství - 12.10.1944. Oddával je farář Bohumír Kasan v Zábrdovickém kostele. Za svědky jim byli František Čáp (strýc nevěsty) a Jiří Krajhanzl. Vladimír pracoval v Typografii, jeko typograf. Po svatbě bydleli v podnájmu v ulici Na stodolách č.p. 40 (dnešní Svatoplukova). Když se blížila k Brnu fronta, celá rodina uprchla do nedalekých Lelekovic, kde měla Typografie svoji chatu. Ani tam však nebylo příliš bezpečno, proto měli v okolních lesích zbudované úkryty. Zde se tedy dočkali konce války a tady také poprvé spatřil světlo světa jejich prvorozený syn Miroslav Hradil - můj tatínek.
 
Lelekovice - bunkr
Lelekovice - úkryt (bunkr) v lese
 
Když se po válce vrátili zpět do Brna, nastěhovali se k Vladimírovým rodičům do Černých polí. Tam bydleli mnoho let. Zpočátku byla Draha v domácnosti a pracovala jen příležitostně po brigádách. Teprve, když začal syn Mirek chodit do 1. třídy Nastoupila jako archivářka a kreslička do Kovostavu na Francouzské ulici, kde pracovala asi 1 rok - do narození dcery Lenky. Jelikož byly obě děti vážně nemocné zůstala s nimi nějaký čas doma. V roce 1956 onemocněla tuberkulosou bronchu. Po sedmi měsících léčení jí byl přiznán plný invalidní důchod, který byl po roce snížen na částečný a v roce 1956 úplně zrušen. Poté měla několik krátkodobých pracovních poměrů, zástup za nemocné zaměstnance. V roce 1959 absolvovala kurs technického kreslení a nastoupila do Kovoprojetky jako kreslička, kde pracovala až do 31.8.1980, kdy odešla do důchodu. I v důchodovém věku však dál v Kovoprojektě pracovala, ale už jen na vrátnici.
 
S manželem Vladimírem začali mít různé manželské neshody, které nakonec skončily rozvodem manželství. Draha se pak už znovu nevdala. Někdy v 80. letech se přestěhovala do garsoniéry v Líšni a dosavadní byt 3+1 v Černých polích přenechala dceři Lence, která tou dobou už měla vlastní rodinu. Jak jí příbývaly léta, byla čím dál víc nemocná a začala zjišťovat, že se úplně bez pomoci neobejde, ale stále ještě byla ve většině běžných úkonů soběstačná. Zažádala si tedy o místo v penzionu pro důchodce na Lesné-Majdalenkách, kde byla zajištěna pečovatelská služba a když se v únoru 2001 uvolnilo místo, přestěhovala se. Pokojík v penzionu byl velmi podobný jejímu bytu v Líšni. Ačkoliv si tam nemohla vzít svůj vlastní nábytek, spousta doplňků způsobila, že na první pohled se zdálo, že je úplně stejný. Zde tedy dožila svůj život. Babička byla velmi houževnatá žena. Když koncem léta 2004 upadla a zlomila si nohu, prorokovali jí, že už chodit nebude. O pár měsíců později už chodila a své 80. narozeniny oslavila (sice s drobným zpožděním) na vlastních nohou. Zemřela 16.1.2006 ve věku 81 let na selhání jater.