Rod Hradilů

Generace 8:

Syn Františka Hradila a Františky Tomčákové, František Hradil se narodil 20.2.1896 v Lipníku nad Bečvou č.p. 471. Na svět mu pomáhala porodní bába Róza Mynářová z Lipníku č.p. 80. Dne 23.2. byl řádně pokřtěn dle katolického obřadu, kmotry mu byli Leopold Poledník, zedník v Lipníku a jeho žena Rozálie. Jak již bylo řečeno, rodina v roce 1899 přesídlila do Hejčína, kde František vychodil 3 třídy obecné školy. Potom se vyučil kameníkem. Od 1.3.1913 pracoval v kamenictví J. Havlásek v Olomouci. Zde pracoval 2 roky.

 

"Tak nám zabili Ferdinanda!" mohli bychom říci slovy klasika. Ano, Sarajevský atentát (28.6.1914) na následníka trůnu Františka Ferdinanda d'Este měl dopad na celou Evropu a poznamenal životy snad úplně všech, tedy i mého pradědečka. Vypukla Velká válka, později nazývaná 1. světová. František byl stejně jako tisíce dalších mužů odveden do armády. Od 15.4.1915 vykonával presenční službu u 54. pěšího pluku v Olomouci v hodnosti vojín až do 1.6. 1915. Poté odjel na frontu, na ruské bojiště. Bojoval v bitvě u Sinkova, kde byl 3.9.1915 raněn, zřejmě vážně, protože léčení si vyžádalo 2 měsíce. Po vyléčení se znovu vrátil na frontu. V prosinci se 54. Pěší pluk krátce přesunul z Ruska na italské bojiště někam ke Gorici. Hned v lednu následujícího roku se však vraceli zpět na ruské bojiště k Černovicím (Ukrajina). Zde se František stal frekventantem poddůstojnické školy. 17.4.1916 byl povýšen na svobodníka. Za Bursilovy ofenzívy byl 10.6.1916 u Oken znovu raněn. Když se ze svých zranění zotavil, byl povýšen na desátníka (12.9.1916) a stal se na nějaký čas instruktorem nováčků u náhradního praporu polního pluku 54 v Olomouci. 20.10.1916 opět odešel ke svému pluku na ruské bojiště, jako poddůstojník za frontou a služby vedoucí poddůstojník. Povýšen na četaře byl 21.7.1917. Dne 16.12.1917 byl přidělen na výcvik k útočnému praporu 5. Pěší divize v Černovicích, kde byl potom instruktorem v útočnickém kurze. K pěšímu pluku 54 se vrátil až 21.3.1918 a jako služby vedoucí poddůstojník se účastnil operací na ruském a od 28.4.1918 na italském bojišti při bojích v oblasti Sedmi obcí, u Assiaga atd., 15.10.1918 dostal dovolenou, vrátil se domů do Hejčína a zůstal tam až do převratu 28.10.1918 Hned po vyhlášení Československé samostatnosti, tedy 29.10.1918 se přihlásil u národního výboru v Olomouci k činné službě a byl přidělen k výkonu strážní služby u těžkého dělostřeleckého oddílu v Olomouci-Hejčíně. Válka však už netrvala dlouho, 11.11.1918 bylo podepsáno příměří.

 

Ačkoliv tedy válka skončila, na některých místech se bojovalo dál. U nás to bylo především na Slovensku, kde se vedly spory o hranici s Maďarskem. Tam byl odvelen také František, aby se podílel na obnovení pořádku. Na památku těchto událostí byly Františku Hradilovi uděleny postupně 4 pamětní medaile:

- Pamětní odznak československého dobrovolce z let 1918-1919
- Pamětní medaile "za věrnost a brannost"
- Pamětní medaile mezinárodní federace starých bojovníků FIDAC
- Pamětní odznak pro československé dobrovolníky z let 1918-1919

 

Po rozpadu Rakousko-Uherska upadla katolická církev do nemilosti, jako symbol monarchie. Mnoho lidí, včetně praděda Františka, přestupovalo k církvi Československé. Když se však chtěl oženit, přestoupil znovu zpět ke katolické církvi, v souladu s tehdejším zvykem, kdy obvykle muž přijal víru své nastávající. Jeho snoubenkou byla mladičká Bohumila Stodolová (*8.8.1905), dcera Jana Stodoly a Marie Novákové z Hejčína. Dalo by se říct, že byla ze sousedství. Byli mladí a měli se velmi rádi, a tak se stalo, že se svatbou museli dost pospíchat. Oddáni byli 19.9.1922 v nádherné klášterní kapli v nedalekém Řepčíně. Františkovi v té době bylo již 26 let. Ale Bohumila byla mladičká, pouhých 17 let. Než se vyřídily formality ohledně dispensu, chvíli to trvalo. To se pak nemůžeme divit, že jejich prvorozený syn Vladimír se narodil už 4 měsíce po svatbě (14.12.1922). O rok později se narodil syn Jaroslav (*1923), který však krátce po narození umírá. Pak v poměrně dlouhém časovém odstupu přicházejí na svět synové Miroslav (*1927) a Rostislav (*1932).

 

Zároveň také pokračuje vojenská kariéra mého praděda Františka Hradila. Dnem 1.5.1921 byl povýšen na rotmistra a zároveň přijat jako účetní poddůstojník ve správní komisi u dělostřeleckého pluku 5 v Olomouci. V roce 1921 (19.11.) byl přeložen k československému lehkému dělostřeleckému pluku číslo 54, kde sloužil až do roku 1923, kdy byl přeložen k dělostřeleckému pluku 15. U dělostřelectva sloužil až do roku 1928. Dne 15.3.1928 byl přeložen k technické správě leteckého pluku 2 a o dva týdny později povýšen na štábního rotmistra. V červnu 1929 složil na chlapecké škole v Hodolanech zkoušku z učiva jednoročního kursu - 4. Třídy měšťanské školy. Poté byl 1.12.1930 povýšen na praporčíka. Od 1.1.1931 začíná jeho důstojnická kariéra. Byl jmenován poručíkem v leteckém pluku 2. Přesně o rok později (1.1.1932) se rozloučil s Olomouckou posádkou, protože byl převelen do Prahy k pomocné letce ZLS.I a ustanoven II. Důstojníkem její technické správy. 1.4.1936 byl povýšen na nadporučíka.

 

Po Mnichovské zradě byly v březnu 1939 české země obsazeny Německými vojsky a vznikl Protektorát Čechy a Morava. V důsledku těchto událostí bylo také téměř okamžitě rozpuštěno české vojsko. Vojáci byli nuceni opustit kasárna a odejít do civilu. Prý se tenkrát mnoho z nich neubránilo slzám. František byl propuštěn ze svazku branné moci a převeden do resortu ministerstva veřejných prací ve stavu úředník (administrativní asistent) pomocné správní služby v zemi Moravskoslezské u zemského úřadu v Brně. V listopadu téhož roku se celá rodina stěhuje do Brna, do domku na Vojanově ulici v Židenicích. Počátkem roku 1942 odchází na vlastní žádost do výslužby a nastupuje civilní zaměstnání v Knihařství Rudolfa Dlouhého, jako pomocný dělník. Toto zaměstnání opouští teprve začátkem dubna 1945 v důsledku válečných událostí (boj o Brno). Na sklonku války také rodina přichází o domov. Při spojeneckých náletech na Brno (8/44 a 11/44) utrpěly největší škody právě Židenice, kde rodina bydlela. Jejich dům padl za oběť těmto náletům, naštěstí se nikomu z rodiny nic nestalo. Téměř ihned po osvobození Brna se František přihlásil a nastoupil službu u nově se tvořící "Národní stráže", která především zajišťovala a odzbrojovala Němce. Zřejmě v této době se mu podařilo získat jeden z bytů ve vile po Němcích v Černých polích na ulici Černopolní. Před tím byl tento dům užíván sovětskou armádou, tedy prázdný.

 

Vladimír, Bohumila, Rostislav, František, Miroslav Hradilovi

 

Po skončení druhé světové války se František vrací zpět do armády. Dočasně byl zařazen ke kombinovanému výcvikovému praporu v Brně a po několika dnech k nově utvořené výcvikové peruti. Definitivně je potom 31.7.1945 zařazen k technické správě 202. leteckého pluku v Olomouci. I s manželkou (děti jsou tou dobou dospělé, nebo na prahu dospělosti) se vrací domů, do Hejčína, kde je jim přidělen byt v budově pošty. Jeho vojenská kariéra nabírá poměrně rychlý spád. 1.8. je povýšen na kapitána a 31.8. na štábního kapitána. O rok později (15.8.1946) je přeložen na leteckou základnu v Přerově a ustanoven hospodářem. Absolvuje kurs pro hospodáře vojenských útvarů s výtečným prospěchem. Naposledy byl z důvodu zrušení hodnosti štk. povýšen 1.10.1049, tentokrát na majora. V padesátých letech odešel do výslužby. S manželkou se přestěhovali do Třebčína, potom nějaký čas bydleli u syna Vladimíra v Brně Černých polích (tam, co bydleli po válce), dále do podnájmu v Olomouci - Hejčíně, ul. Dolní hejčínská a nakonec na Novou Ulici, kde dožil zbytek života. Zemřel 8.7.1975 ve věku 73 let. Jeho manželka Bohumila zemřela na Štědrý den 1982. Jejich popel byl rozptýlen na rozptylové loučce Olomouckého hřbitova.

 

Pamětníci tvrdí, že František byl velmi inteligentní člověk s širokým okruhem znalostí. To potvrzují i dobové dokumenty, podle nichž uměl výborně německy a ovládal psaní na stroji.

 

Generace 9:

Vladimír Hradil byl nejstarším synem Františka Hradila a Bohumily roz. Stodolové. Narodil se 14.12.1922 v Hejčíně, kde byl o několik dní později 26.12.1922 řádně pokřtěn. Kmotry mu byli jeho strýc Antonín Sanetrník s manželkou Marií (sestra Vladimírovy matky). Když mu bylo asi 12 let vytáhl z vody topícího se chlapce. Za tento hrdinský čin byl potom radnicí odměněn - dostal nějaký "stříbrný tolar". Kuriózní na tom však je, že k převzetí tohoto ocenění byl na radnici pozván jeho otec. Ten v domnění, že Vladimír provedl nějakou lumpárnu, syna předem preventivně seřezal. Tolar potom léta pro svého syna schovával, aby se neztratil, přesto se jej však nepodařilo uchovat pro příští generace - snad zůstal v troskách jejich domu zničeného při náletu na konci války.

 

Během jeho ranného dětství se rodina přestěhovala do Brna. Zde potom Vladimír studoval na gymnáziu na Křenové. Název gymnázia se během jeho studií několikrát změnil. Během uhelných prázdnin, kdy nebyla do škola, chodili studenti bruslit nebo lyžovat. Při bruslení se poznal se svojí pozdější ženou Drahomírou Kyšovou. Ve školním roce 1940/41 navštěvoval maturitní ročník VIII.A, jeho třídním učitelem byl Vladimír Stupka. Maturoval tedy v roce 1941. Po maturitě na gymnáziu, bohužel nemohl dále studovat, jelikož němci zavřely vysoké školy. Vyučil se tedy typografem a potom pracoval v Typografii. Oženil se na sklonku 2. světové války. Svatba byla 21.10.1944 u Svatého Cyrila a Metoděje v Brně - Židenicích. Za svědky jim byli František Čáp a Jiří Krajhanzl. Po sňatku měli pronajatý jeden pokoj ve vilce v Židenicích "Na Stodolách 40" (dnešní Svatoplukova ulice). Poslední dny války, když se blížila fronta a V Brně docházelo k mnoha bojům, byli zaměstnanci Typografie a jejich rodinní příslušníci evakuováni na podnikovou chatu do Lelekovic. Stejně tak i Vladimír se svou těhotnou ženou Drahomírou. V okolních lesích měli zbudované různé úkryty, kde se schovávali před vojáky. V těchto místech také spatřil světlo světa jejich syn Miroslav. (můj tatínek), kromě něj měli později ještě dceru Lenku). Narodil se během posledních bojů v Lelekovicích. Přestože Brno bylo osvobozeno již 26.4. V okolních kopcích se zřejmě stále ještě bojovalo a to i po podepsání kapitulace Německa 8.5. Lelekovice byly osvobozeny až 9.5.1945 rumunskou armádou.

 

Vladimír nastoupil asi 2 roky po válce základní vojenskou službu. Měl štěstí, protože bylo nutné dát základní vojenský výcvik asi šesti ročníkům, které by normálně nastupovaly vojenskou službu během let, kdy zuřila válka. Protože tedy bylo branců moc, dostali opravdu jen základní výcvik a jejich vojenská služba trvala jen pár měsíců - ve Vladimírově případě prý asi 2-3 měsíce.

 

V roce 1956 začal studovat dvouletý kurs na Ústřední škole ROH. Jak je patrné z jeho studijního průkazu, byl velmi dobrým studentem, téměř všechny zkoušky udělal na výbornou. Vladimír celý život litoval, že za války nemohl dále studovat. Oba jeho bratři po válce studovali vysokou školu vojenskou, protože ta byla zadarmo. Vladimír se tedy rozhodl studovat dálkově na strojní fakultě Vysokého učení technického. Studia zahájil roku 1964 tedy, když už mu bylo 42 let. Studium Vysoké školy při zaměstnání je však velmi náročné, o to víc, když má student také rodinu. Ačkoliv se velmi snažil a zkoušky skládal obvykle na výbornou, studia nakonec nedokončil.

 

Lenka, Drahomíra, Vladimír, Miroslav Hradilovi

 

Vztahy mezi manželi nebyly příliš dobré. Jejich rozdílné názory na každodenní soužití se příliš lišilo a tak nakonec došlo k rozvodu. Fotografie je zřejmě z posledních let, kdy byla rodina pohromadě. Po rozvodu se Vladimír oženil s Jiřinou roz. Smělou, která byla také rozvedená a měla rovněž dvě děti z prvního manželství. S ní prožil celý zbytek života nejprve v bytě na Veveří č.p. 14, který později s její dcerou Inkou vyměnili za menší v Bohunicích.

 

Vladimír byl člověk všestranných zájmů. Miloval kulturu tedy hlavně divadlo a hudbu. Dříve hrál na mandolínu a později na foukací harmoniku. Tento talent a láska k hudbě se v naší rodině dědí. I jeho bratři hrají na nějaké hudební nástroje. K jeho dalším zájmům patřily zvířata. Byl vášnivým akvaristou, chovatel andulek a měl také pejska. Uměl dobře Německy a tak, když šel do důchodu, společně s manželkou dávali hodiny němčiny. Kromě toho také rád vařil a zahradničil.
Všechno, co dělal, se snažil dělat důkladně - dalo by se říct, že ke svým zájmům přistupoval téměř vědecky.

 

Generace 10:

V krátkosti ještě zmíním poslední generace rodu. Jelikož všichni dosud žijí, nebudu zde jejich životopis podrobně rozepisovat. Jen stručně tedy: Můj otec Miroslav Hradil se oženil s Marií Soukupovou a mají spolu dvě děti - starší Jitku (moji maličkost) a mladšího Petra. Všichni jsou vyobrazeni na fotografii.

 

Petr, Marie, Miroslav, Jitka Hradilovi

 

Generace 11 a 12:

A nesmím zapomenout na pokračovatele rodu. Jak jsem již uvedla, kromě mé maličkosti, mají rodiče i syna Petra Hradila. Ten se oženil s Lenkou Pospíšilovou z Náměště nad Oslavou a jejich syn Tomáš Hradil je prozatím jedinou zárukou, že náš rod Hradilů ještě nějakou dobu nevymře.

 

Lenka, Tomáš, Petr Hradilovi