Většina rodopisců opomíjí bádání v mateřské linii - tedy linii matek-babiček atd. hlouběji do minulosti. Přitom o této jediné linii můžeme s jistotou říct, že je stoprocentně pokrevní. Však to znáte: Otec je vždy nejistý! V minulosti byly ženy považovány za podřadné, proti mužům méněcenné. Je škoda, že v genealogii tento trend přetrvává a všechny příručky nabádají začínající rodopisce výhradně k bádání v mužské linii otce, v mužské linii dědečka z matčiny strany, případně v mužské linii vybraného jedince.
Generace 1:
Prozatímní pramáti rodu je Viktorie Martingerová, dcera Jana Martingera. Jméno její matky dokumenty neuvádějí, ale to není u starších dokumentů nic neobvyklého. Mnoho toho o ní nevíme. Můžeme jen odhadnout, že se narodila někdy kolem roku 1780. Provdala se za Jakuba Hudečka a žili potom ve Velkém Meziříčí č.p 328, po r. 1809 pak v č.p. 351. Meziříčí však zřejmě nebylo rodištěm ani jednoho z nich, nenašla jsem totiž žádný záznam o jejich narození ani záznam o sňatku. V Meziříčí se jim postupně narodilo nejméně 9 dětí: Josef (*29.12.1805), Marie (*28.1.1807), Karolína (*27.1.1809), František (*12.10.1811), Kateřina (*27.10.1813), Jan (*26.12.1815), Anna Marie (*2.7.1817) a Antonie (* asi 1820).
Generace 2
Další v pořadí byla Anna Marie Hudečková, dcera Jana Hudečka a Viktorie Martingerové. Narodila se 2.7.1817 ve Velkém Meziříčí a hned následující den byla řádně pokřtěna. V 21 letech se provdala za tehdy 23-letého Jana Hudečka (*14.5.1815). Svatebním dnem byl 23.říjen 1838. Po svatbě bydleli ve Velkém Meziříčí č.p. 358. Víme, že z tohoto manželství se narodilo nejméně 6 dětí. Marie (*24.3.1843) Antonín (* asi 1844), Ferdinand (* 18.10.1845), Žofie (*9.5.1847), Františka (*19.8.1848) a Jakub (* asi 1851). Je však poněkud nezvyklé, aby se první dítě narodilo více než 4 roky po svatbě. Zdá se, že nějaké chybí. Anna Hudečková zemřela 12.9.1860 ve věku 43 let, tedy relativně mladá. O dva dny později byla pohřbena.
Generace 3
Dcera Jana Hudečka, koláře z Velkého Meziříčí a jeho ženy Anny rozené rovněž Hudečkové, Františka Hudečková se narodila 19.8.1848 ve Velkém Meziříčí č.p. 358. Na svět jí pomáhala porodní bába Antonie Winschová. Františka se zřejmě se narodila slabá, protože ještě tentýž den byla pokřtěna a kmotry jí byli právě porodní bába a její manžel Johan Winsch. Normálně se s křtem čekalo zhruba 2 dny, takový spěch býval obvykle jen u dětí, které měly malé šance se běžného křtu dožít. Ovšem Františka byla zřejmě bojovnice a přežila nejen těch pár dní, ale mnoho let. Když jí bylo 12 let, zemřela jí matka. Starost o početnou rodinu zůstala na otci, který to vyřešil tak, jak tehdy bývalo zcela běžné. Co nejdříve se znovu oženil. Už dva měsíce poté, co pohřbil ženu, stanul před oltářem s mladičkou (21 let) Marií rozenou Hubelovou. Tak dostaly děti macechu. Těžko říct, jaká byla, ale soužití s jen o málo mladšími dětmi manžela zřejmě neměla snadné. V těchto podmínkách prožívala Františka pubertu. Doma s otcem a macechou zůstala ještě 6 let, než se provdala za Eduarda Neberta, soustružníka z Velkého Meziříčí, narozeného 27.2.1845 tamtéž. Františka sice ještě nebyla plnoletá, bylo jí teprve 18 let a plnoletost byla až od 24 let, ale se svatbou bylo třeba spěchat. Sňatek se uskutečnil 19.11.1866. Františka se přestěhovala z rodné chaloupky ke svému manželovi do č.p. 106 a tady se už tři měsíce po svatbě narodilo první dítko. Postupně tu přivedla na svět pět dcer: Antonii (*9.1.1867), Marii (*23.10.1868), Karolínu (*3.11.1870), Annu (*23.11.1875) a Antonii (*26.5.1877). Z nich prvorozená Antonie zemřela krátce po svých 3. Narozeninách. Někdy po roce 1877 se rodina přestěhovala do Rouchovan. Zde se potom dočkali i synů. Postupně se narodili 4 chlapci, bohužel žádný z nich však nežil dlouho: Jan (*17.8.1884), dvojčata Vilém a Ladislav (*25.5.1887) a Rudolf (*9.4.1891).
Dcery vyrostly a rozprchly se do světa. Ovšem Františka a Eduard Nebertovi nezůstali tak úplně sami. Jejich nejstarší dcera Marie jim po tragické smrti svého snoubence zanechala v péči své dvě nemanželské děti a odešla hledat štěstí do Vídně. Kromě vlastních dětí tedy Nebertovi vychovávali i svá dvě vnoučata až do doby, než se osamostatnila a vylétla z hnízda - tedy asi do 16-ti let, kdy odešli do učení.
Pár měsíců po vypuknutí první světové války Františka Nebertová ovdověla. 16.11.1914 zemřel její manžel Eduard na cukrovku. Pochován je na hřbitově v Rouchovanech.
V Evropě zuřila válka. Její vnuk Karel byl v armádě a účastnil se různých bojů. Obával se o svou rodinu, proto požádal svou babičku, aby jim poskytla dočasný azyl. V roce 1916 tedy mohla Františka přivítat a obejmout svá pravnoučata. Ta se stala jejími sluníčky, rozmazlovala je sladkými koláčky.
Františka roz. Hudečková a Eduard Nebert
V Rouchovanech 1907
Generace 4
Marie Leopoldina Nebertová se narodila 23.10.1968 ve Velkém Meziříčí č.p. 106. O den později byla řádně pokřtěna, kmotrem jí byl Hudeček Jiří s manželkou Marií, zřejmě příbuzní. Své dětství prožila ve Velkém Meziříčí. Teprve někdy po r. 1877 se rodiče přestěhovali do Rouchovan. Tady poznala svou lásku - klempíře Antonína Sadovského. Měli se hodně rádi a tak není divu, že se jim narodily dvě děti. Starší Marie spatřila světlo světa 29.6.1888 a o dva roky později vykoukl na svět i Karel (*11.1.1890). Obě děti byly nemanželské. Svatbě totiž bránila nezletilost snoubenců. Což o to, rodiče Marie by snad i požádali o dispens. Domnívám se, že problém byl spíš u Antonína Sadovského. Zřejmě byl sirotek a neměl nikoho, kdo by dal souhlas se sňatkem. Museli tedy zatím čekat. A děti zatím rostly...
Kromě klempířiny si Antonín přivydělával na živobytí také hudbou. Hrával po zábavách, veselkách apod. To se mu však stalo osudným. V únoru 1892 hrál na nějaké veselce , snad ve Slavěticích či Skryjích. Když se vracel zpět domů do Rouchovan, usnul v lese a zmrznul. Našli ho v místě kde se dodnes říká V Hájku. Snad pod vlivem smutku z jeho ztráty se Marie rozhodla opustit nejen Rouchovany, ale i své děti a odjela hledat štěstí do Vídně.
Ve Vídni nastoupila do služby. Ale velmi brzy se provdala za instalatéra Homolku. Homolkovi vlastnili prosperující obchod a prostorný vícepokojový byt v Mariahilferstrasse. Zde se také narodila dcera Terezie. Sem také přijela její prvorozená dcera Marie a bydlela tu po dobu svého učení. Jenže jak už to u dospívajících dětí bývá, soužití nebylo jednoduché, tady byly vztahy snad o to horší, že matka děti ve velmi ranném věku opustila. Rozbroje se stále stupňovaly, až bylo nakonec rozhodnuto, že Marie mladší odjede do Budapešti.
V roce 1916 zemřel Homolka a Marie ovdověla. Krátce na to ji syn Karel požádal o pomoc a poslal k ní svoji manželku s dětmi, protože v místě kde bydleli zuřila válka. Marie jim tedy vyjednala bydlení u své bezdětné sestry Wokurkové.
Později se Marie provdala podruhé. O tomto manželství však žádné podrobnosti neznám, bohužel ani Mariino nové jméno, a tak není možné zjistit datum úmrtí a místo pohřbení.
Generace 5
Dne 29.6.1888 se v Rouchovanech č.p. 125 narodila Marie Nebertová, nemanželská dcera Marie Leopoldiny Nebertové a Antonína Sadovského. Když jí bylo tři a půl roku, přišla prakticky o oba své rodiče. Její otec zemřel a následně matka odešla do Vídně. Marii i jejího mladšího bratra Karla vychovali prarodiče Eduard a Františka Nebertovi. V Rouchovanech vychodila obecnou školu a poté se vydala pěšky do Vídně, kde se chtěla vyučit švadlenou. Ve Vídni bydlela u matky a její nové rodiny v Mariahilferstrasse. Ztracené roky se však dohnat nepodařilo. Situace v rodině byla napjatá a rozbroje téměř na denním pořádku. Nakonec se dohodli na převozu Marie mladší k tetě Řeřuchové (matčině sestře) do Budapešti-Czepelu.
Bylo jí kolem dvaceti let. Byla mladá, krásná, svěží. Její strýc ztratil všechny zábrany a odmítnutí nerespektoval. Narodila se holčička a dostala jméno Anna.
Kolem roku 1911 se seznámila s mužem polské národnosti. Jmenoval se Ludvík Josef Pasterný, pocházel z Třince a pracoval v železárnách v Czepelu. 29.9.1912 se vzali. Nevěstě bylo 24 let, ženichovi o 8 let více. Množství lidí na jejich svatební fotografii naznačuje, že svatba byla velkolepá. Zřejmě se na ni sjela většina nevěstiných i ženichových příbuzných, ačkoliv mnozí byli zdaleka.
Ovšem ani tato svatba nebyla jen a jen z čisté lásky. Už necelých 8 měsíců po svatbě přišla na svět holčička Antonie (*19.5.1913). Po ní následoval jejich jediný syn Ludvík (*8.10.1916). Práce v železárnách byla těžká a peněz málo. Pro otce bylo těžké uživit rodinu, proto navrhl Marii, aby se přestěhovali do Třince, kde měl rodinu. Snad doufal v jejich pomoc. Tak se také stalo. Teta se strýcem přemluvili Marii, aby svou nejstarší dcerku ponechala u nich v Czepelu. Zřejmě cítili zodpovědnost za dítě, které je částečně i jejich.
Rodina se vydala na dlouhou cestu do nového domova. Ludvík si našel práci ve velkoobchodním skladu potravin v Jablunkově. V Třinci se narodila další holčička, Františka (*8.2.1925). Rodina potřebovala každou korunu. Dojíždění do Jablunkova stálo jak čas tak i peníze. Bylo nutné situaci řešit. Přestěhovali se tedy do Návsí, aby to bylo blíž. Tam se narodila další dcera (*19.11.1928). Rodiče si přáli Světlušku, ale farář se zřejmě přeslechl a do matriky zapsal Květušku, tedy Květoslavu. A znovu se rodina stěhovala, tentokrát do Svibice. Ve Svibici přišla na svět nejmladší dcerka, Markéta (*24.5.1931) - moje babička.
Těžká práce se podepsala na Ludvíkově zdraví. Onemocněl rakovinou krku a nějaký čas se léčil v Brně na Žlutém kopci. Marně. Nakonec jej ve velmi špatném stavu převezli domů do Svibice, kde 12.4.1934 zemřel.
Rodině nastaly těžké časy. Marie zůstala sama se čtyřmi nezletilými dětmi. Jen nejstarší Antonie pracovala jako prodavačka. Ačkoliv Marie dostávala po svém muži důchod ve výši 90,- korun, nemohlo to zdaleka pokrýt výdaje tak početné rodiny. Musela se také poohlédnout po nějakém zaměstnání. Začala pracovat jako uklízečka ve školce ve Svibici. I tak by bez pomoci nejstarší dcery Antonie těžko rodinu uživila.
Po čase se rozhodla i s dětmi přestěhovat do podhorské vesničky Hnojník. Tam si zřídila malý obchůdek s cukrovinkami. Přišel rok 1938. Po Mnichovské zradě začali Němci obsazovat české pohraničí. A nejen oni. Přidali se k nim Poláci a obsadili území Těšínska. Nezbylo nic jiného než uprchnout. Když se Marie dozvěděla, že odjíždí poslední vlak, nechala naložit na nákladní vagon všechen jejich majetek a odjela i s dětmi směrem na Frýdek. Odtud si to namířila rovnou domů, do Rouchovan.
V té době už tam nikdo z jejích příbuzných nežil. Ale vyrůstala tam a z té doby jí zůstalo pár přátel a známých. Ti se k ní zády neotočili. Její kamarádka a spolužačka, paní Suchánková, jim poskytla přístřeší po dobu, než jim obec přidělila malý domek č.p. 83 "U Branky". Marie dostala zaměstnání jako školnice v obou Rouchovanských školách - obecné i měšťance.
Roku 1939 vypukla válka a nevyhnula se ani Rouchovanům. Gestapo zatýkalo. Na sklonku války byla obec bombardována a několik obyvatel přišlo o život. Pak přišel květen 1945. Rouchovany byly osvobozeny 9.5. sovětskou armádou a všichni si mohli svobodně vydechnout.
Po válce se vrátil domů, do Rouchovan, i Mariin bratr Karel i s rodinou. To bylo radosti! Vždyť se neviděli více jak 35 let. Ačkoliv domeček byl malý, ubytovala je u sebe do doby, než jim obec přidělila byt. V roce 1952 Karel koupil sousední dům a Marie se mohla těšit z jeho blízkosti až do konce svého života. Zemřela ve věku 76 let 29.9.1964 a je pochována na Rouchovanském hřbitově.
Marie byla silná žena. Prošla velký kus Evropy. Osud před ní kladl překážky, které musela zdolat. Po smrti manžela se sama starala o děti a snažila se jim dát to nejlepší, co mohla. Však také nechala vystudovat dvě ze svých dcer. To ji muselo stát nemalé úsilí, ačkoliv předpokládám, že i dívky si nějakým způsobem při studiu přivydělávaly. Údajně byla neobvykle vysoké postavy. Kvůli její výšce se po její smrti vyprávělo, že svoji kostru odkázala muzeu, což samozřejmě není pravda.
Generace 6
Moje babička Markéta Pasterná se narodila 24.5.1931 ve Svibici. Byla nejmladším dítětem Marie rozené Nebertové a Ludvíka Josefa Pasterného. Ještě jí nebyly ani tři roky, když přišla o tatínka. Byla ještě malá a smrt nechápala. Pobíhala kolem rakve a zvědavě nakukovala dovnitř, snad si myslela, že tatínek jen spí v té podivné posteli. Do školy začala chodit zřejmě v Hnojníku, kam se mezitím přestěhovali. Když na podzim roku 1938 začali Poláci obsazovat Těšínsko, odvezla maminka celou rodinu do bezpečí, do Rouchovan. Ty se Markétě staly domovem.
Když vychodila školu, šla sloužit do domácnosti místního lékaře Dr. Hromádky. Pomáhala v kuchyni a učila se vařit.
29.10.1949 se provdala za Josefa Soukupa, bylo jí osmnáct a ženichovi 24 let. Někdy v té době probíhaly na venkově kolektivizace. I v Rouchovanech vzniklo JZD, které mladým manželům Soukupovým dalo práci i byt na statku Nové Dvory. Starali se zde o chov ovcí. Markéta porodila svému muži celkem 6 dětí: Josefa, Marii - moji maminku, Světluši, Karla (narodil se předčasně a zemřel), Věru a Jiřího. Stejně jako její matka, velmi brzy ovdověla. Manžel Josef zemřel v roce 1972.
V jednačtyřiceti ještě není žena stará a tak se není co divit, že nezůstala sama. Sice se už nikdy nevdala, ale co pamatuju žila s druhem Leopoldem Pacasem, který také pracoval u ovcí. Myslím, že to byl hodný člověk. My děti jsme mu říkali dědečku a on nám dědečkem skutečně byl.
Ani Markétě nebyl dopřán dlouhý život, dožila se pouhých 53 let. Zemřela 9.1.1985 na selhání srdce. Tehdy byla velká zima a silnice pokrýval led. Sanitce trvalo hodinu, než z Třebíče přijela. Už babičce nemohli pomoci.
Marie, Josef, Jiří, Markéta (roz. Pasterná), Josef, Věra a Světla
Generace 7
Marie Soukupová - moje maminka se provdala za Miroslava Hradila. Žijí spolu v Brně. Narodily se jim dvě děti: dcera Jitka - moje maličkost a syn Petr.
Petr, Marie (roz. Soukupová), Miroslav a Jitka Hradilovi
Generace 8
Poslední v řadě žen jsem já - Jitka Hradilová. Mám za sebou jedno nevydařené manželství s Vladimírem Veselým. Z tohoto svazku se narodila dcerka, která dostala jméno po mě, Jitka. Znovu jsem se provdala za Aleše Štěpánka a máme spolu syna Adama. Žijeme na Hané.
Aleš, Adam, Jitka (roz. Hradilová) Štěpánkovi a Jitka Veselá